Tenkrát za pandemie

Balada o Džimovi

Vyšli jsme s Džimem před sámošku a uviděli ty holky. Džim držel igelitku plnou rohlíků a já pytlík se sejrama. Holky na nás vejraly a my na ně, ale pak si Džim nejspíš všiml, že koukají na ty rohlíky, a vytáhl jeden a nabídl ho jedný tý holce a ona si ho vzala. Pak dal i tý druhý, co stála na opačný straně betonových schůdků blíž ke mně a opírala se o zábradlí. Tak jsem jí k tomu dal taveňák a tý první holce taky. Tak jsme tam seděli na těch schůdkách před krámem a zavázeli v provozu. Když jsme se najedli, zvedli jsme se, a první, co mne napadlo, páni, co budeme mít k večeři, protože nejhorší bývaj noční hlady, a bylo teprve ráno. Šli jsme nazdařbůh stejným směrem, my od domova a ony kdovíkam, třeba tam někde bydlejí, ale pak už to bylo blbý, tak jsme se s Džimem zastavili, jako že se na ně nelepíme, a ony popošly a obrátily se k nám. Tak jsme tam svorně mlčeli. Pak mě napadlo, že třeba nemaj kde bydlet. Tak jsem řekl, hele, holky, máte kde bydlet? Ony se zasmály, tedy ta větší, s černýma vlasama na lopatky, se zasmála a ta menší, brunetka s ohonem na gumičku, se tak jako ušklíbla, a odbočily k parčíku s trávníkem přešlým plevelema a odhozenejma papírama a kelímkama od kafe, a sešli jsme až ke Zbořeništi, my tomu řikáme zbořeniště, ale bydlejí tam legálně lidi, a ony se zastavily a nabídly nám cigára, tak jsme nepohrdli a kouřili ve čtyřech. Ta menší se mi líbila, i když rozhodně nebyla krásná. Jenže co s krásnejma holkama? Jsou to fufleny! Měla nezvykle zkosený nos a brada s malým podbradkem jí ustupovala dozadu, hubený obličej, kterej vysoký čelo ještě prodlužovalo, poněvadž si nesčesávala ofinu, aby neměla ksicht tak koňsky dlouhej. Ale tohle všechno vyrovnávala noblesou záhadného mlčení a oblečení, měla košili přes kalhoty a přes košili sáčko, v rozhalence povolenou kravatu, kterou taky nejspíš vyšmejdila někde v sekáči. A prima vypasovanej zadek. Ta první byla o půl hlavy větší než já a měla džíny a černej svetr. Zadek měla tak tak, ale pořád hezky oblej, přisoudil jsem ji Džimovi. Byla na první pohled hezčí, celá souměrná, ale po pravdě mě tolik nezaujala. Ne že by vůbec, ale míň, asi kvůli tý výšce. I ňadra měla větší. Džim, kterej byl taky větší než já, ale rovnou o celou hlavu, se uprostřed toho mlčení obrátil k roští, který za ním rostlo, protože tam něco zašustilo, a pak s cigárem v koutku zvedl svý dlouhý ruce a z toho přerostlýho trnitýho křoví vytáhl v obou dlaních nějakýho ptáčka, ještě napůl mládě, kterej se tam zapletl, a pak dlaně otevřel a řekl, tak leť, maličkej. A holky se usmály, tedy ta větší, tý menší do úsměvu zas něco scházelo. Jen se tak jako ušklíbla. Třeba má nějakou vadu, prodělala facialis nebo tak něco, napadlo mi. Pak se rozpohybovaly, ale na otázku, jestli maj kde bydlet, zas neodpověděly. Šly před náma a pak se zastavily, otočily se k nám čelem a ta „zkosená“, s kravatou a zadkem, řekla, dejte nám adresu a my za váma pošleme svý sekretářky. A zasmály se obě, a Džim řekl, tak jo, a nekomentoval to, jen žmoulal vyhaslýho vajgla, protože Džim by neodhodil nedopalek ani do zaneřáděnýho trávníku, spíš by začal sbírat ty kelímky. A já se děsil, že za náma přijdou starý báby, a ne tyhle naše skvělý objevy, protože to klidně mohly být nekonformní architektky, když na to přijde, co tady někde mají levnej aťas. Ale ještě víc mne děsila představa, že přijdou a budou s náma chtít spát, protože jsme měli jen jednu postel, vlastně dvě železný postele zakleslý do sebe jako manželský lože, který nejde rozpojit, totiž my tu možnost tak dalece nezkoumali, protože pod postelí jsou chumáče prachu. Tak jsem řekl, hele, Džime, fakt bysme asi měli prozkoumat tu postel, a Džim řekl, já tam nepolezu. No, tak holt polezu já, ale co tam zjistím, bude asi ta nerozpojitelnost, která drží mne a Džima pohromadě, i když se mockrát jeden z nás chtěl trhnout. Jenže ono tak nějak nebylo kam. Jednou si Džim přivedl holku a ta ležela mezi náma, což vůbec nekvitoval náš kocour, kterej má podle zvykovýho práva na to místo legální nárok, a šel se válet do chumáčů pod postelí, jenže pak odtamtud v děsu utekl, když se holka přesunula k Džimovi a lomcovali postelí, zatímco já, probuzenej a schlíplej jako hadr na podlahu, ani nedutal, aby si mysleli, že fakt spím, protože vstát jsem se neodvážil, abych je neuvedl do rozpaků, což bylo v takový situaci z mý strany nepatřičný, jak každý uzná, protože v rozpacích jsme byli já a náš kocour. Ale bylo to deprimující, jestli mi rozumíte, chci říct, že kdybych měl u sebe tu kravaťačku od sámošky s prima zadkem, tak si ani nevrznu! Holt přírodní vědci jdou na věci jinak než my humanisti.

Náš byt byl celkem vyhovující a odpovídal finančním možnostem dvou učitelů na podpoře, napůl somráků a houmlesáků, bylo to levný bydlení ve starým baráku v předválečný zástavbě na periferii. Původně to byl pokoj většího bytu, ale jak přesně velkýho, to nevím. Soudě podle dispozic při pohledu z chodby nejspíš 2+1. Ale ať byl velkej, jak chce, kuchyňka byla na druhou stranu a nám nepřipadla, takže jsme vařili, no, spíš ohřívali jídlo na dvojplotýnce. Topilo se v kamnech. Připadl nám jen balkón, ale spíš to bylo balkonové okno se zábradlím půl metru od prosklených dveří, který v jedný části už nebyly prosklený, ale zaslepený překližkou, která se vlhkem kroutila a pouštěla průvan. Až budem při penězích, zavoláme sklenáře a necháme ty dveře zasklít, což jsme měsíc od měsíce odkládali, protože to vyjde dost draho. Když si máte zvolit, jestli si koupíte pár flašek rumu, nebo si necháte zasklít okno, pokaždé zvítězí rum. Průvan táhne a rum hřeje. Když je vám zima, zalezete pod deku. Chodili jsme s Džimem na ten balkonek kouřit, protože k ničemu jinýmu se nehodil, snad k větrání peřin, ale řekněte mi, kdo dneska ještě větrá peřiny? Peřiny jsou hudba minulosti. Ale Bourák Tom se na tom balkonku rád vyhříval a pletl se nám pod nohy, když jsme kouřili. On není tak velkej, jak by se mohlo zdát podle jména, takovej středně velkej kocourek to byl, našli jsme ho v parku Na Zbořeništi a ujali se ho, protože byl krásnej a opuštěnej a molousal se nám kolem nohavic a mňoukal. Je tříbarevnej, základ má bílej a béžový a černý fleky, chlemtal mlíko a už u nás zůstal. Džim mi řekl, že to je mutant a takových kocourů že je málo. Záchod jsme měli v mezipatře, ale chodit v noci po schodech dolů a pak zpátky se nám nechtělo, zvlášť když jsme se lízli lahváčem a punčem, měli jsme k tomu účelu plastovou láhev od Perwollu. Kolik je hodin, ptá se vždycky někdo z nás, a ten druhej, že 24.05. Tak se to zpívá v jedný písničce, tak my podle ní řikáme, že je 24.31, 24.59, ale od 25.00 se nám to plete a nevíme, kolik vlastně je. Fakt, Džime, měli bysme mít každej svou flašku! A Džim řekl, jo, ale kde ji vzít? Museli bysme hledat. Ona je dost velká pro oba, ale v posteli ji mít nemůžem jak mimino, zvlášť když mezi náma leží kocour, takže když kamarád spí, musíte obejít celou postel nebo on vás, ale kdybysme ji rozpojili, bylo by vystaráno. Když pijem pivo a flaška od Perwolu je plná, vylejem ji z balkonu na trávu. Je tam už po nás uschlej žlutej flek. Tak jsme chodili městem a hledali v kontejnérech druhou flašku. Možná by byla lepší červená, abychom si je rozeznali, protože tahle byla černá. No, ale v noci je tak jako tak nerozeznáš, takže to je celkem jedno, Džim mi vysvětloval, proč červená flaška v noci zčerná, ale zapomněl jsem to. Čas od času jsme noční flašku vypláchli dezinfekcí, kterou domovnice zapomínala na schodech. My jsme si vydezinfikovali Perwoll a pak jí šli dezinfekci vrátit, jako že jsme hodný. Což taky jsme, když to vezmu kolem a kolem. Taky aby nenadávala, kdyby měla pocit, že jí ubylo dezinfekce. Džim málokdy, když odcházel do mezipatra, opomenul poznamenat, že jde „kakát“, protože jsme se někde dočetli, nebo jsme to slyšeli v televizi, dokud nám ještě chodila, že Lotyši maj dlouhej infinitiv, což se mu tak zalíbilo, že to hned začal říkat, což byla celkem vzácnost, protože je přírodní vědec. To jsou holt ty baltoslovanské jazyky! Vrátili jsme se z obchůzky městských kontejnérů bez flašky, a jestli tam v některým z nich byla, tak úplně vespod pod jinejma plastama, takže vlastně jako by tam nebyla. Nemůžete vyházet celej kontejnér kvůli jedný flašce, která tam notabene možná ani není. A já řikám, hele, Džime, holka přece nemůže chodit na flašku? A Džim, proč ne, když má dost široký hrdlo? A já: kdo, flaška, nebo holka? Ale smál jsem se tomu jenom já sám. Stejně s nima budeme muset v noci chodit dolů po schodech, protože opilý holky na schodech padají. Teda kdyby náhodou přišly. Neumím si tu svou kravaťačku představit opilou, ale ony stejně nepřijdou. Když se holka jako ona opije, musí to být dílo, aspoň já si to tak představuju. Tenhle typ já znám. Leželi jsme s Džimem vedle sebe na postelích a četli, vždycky si čteme na postelích, s hlavama podloženýma přeloženým polštářem a nohama na srolovaný péřovce, v zimě s nohama pod ní, je to lepší než se hrbit u stolu, v zimě tam příšerně táhne po nohách, a stůl je tak jako tak zaneřáděnej svinstvem nejrůznějšího druhu. Já si čtu starý Dikobrazy svázaný do obrovitýho foliantu, našli jsme je v kontejneru. Džim si listuje ve Velké knize evoluce a já ho obšťastňuju vtípkama z totáče a on mne naším živočišným původem. Jsme zvířata, Mylo, říkal mi, jo, to teda jsme, souhlasím, Džime, ale pod postel nepolezu, protože nejsem jezevec a holky stejně nepřijdou! A kde by spal Bourák Tom? Ale jestli přijdou, tak tu svou kravaťačku odvedu na půdu, protože ve mně vzbuzovala něžný pocity, páni, to tu ještě chybělo! A třeba to vůbec nejsou architektky, ale účetní nebo tak něco, a už jsem ty účetní z hlavy nedostal, ale co, stejně si nakonec vezmu Radku!

Šli jsme s Radkou na podpůrnou skupinu, no, já se spíš na ni tak trochu nalepil, ale ona mne neodháněla, tak jsem šel. Dveře měli dokořán a nezavřeli je, i když už začali, jakože každý ať vstoupí a nechá se podpořit, nevěděl jsem, v čem bych se měl dát podpořit, ani proč se chodí podporovat Radka, taky proto jsem se na ni nalepil, že jsem byl zvědavý, a jediná podpora, kterou bych uvítal, jsou peníze, kterých je vždycky málo, když jste na podpoře. Takže vlastně už podpořený jste a nikdo vám nic nedá. Radka je stejně nejlepší, i když ani nevím, proč mne neposlala domů. Asi taky ze zvědavosti. Radka je kámoška. Je menší nežli já a taky žádná krasavice. Ty seš fakt krásnej, Mylo, říká mi, aby mne utěšila, když jsem nešťastnej, což jsem býval dost často, ale krásnej rozhodně nejsem. Ona tvrdila, že smutkem vždycky zkrásním. Takže celkem nehrozí, že bych se někomu líbil. Jednou mě vzala k sobě a četli jsme si Kainara, a ona řekla, četls to vo tim psoj, a já se smál, no, smál není to správný slovo, padl jsem na záda a řehtal se jako kůň, kdes, Radko, přišla k tomu dialektu, a ona, kde by, přece doma. Byla odněkad z Podještědí, krajiny Světlé Karoliny, a šnekům říkala budkáči, což se mi na ní líbilo, ta věrnost dialektu. Když jsme prošli otevřenými dveřmi, chtěl jsem za sebou zavřít, měl jsem totiž pocit, že čekají už jenom na nás, ale vedoucí skupiny řekl, nezavírejte, a já tam stál za židlí, jako bych čekal na povolení, abych si směl sednout, ale Radka si sedla, tak jsem si taky sedl, ale ne vedle ní. Nebyly tam dvě volné židle vedle sebe a mně bylo blbý jim řikat, pošoupněte se, prosím, a Radka seděla přesně naproti mně a strašně se mi líbila, ona měla něco, co krásný holky nemají, ale ne stehna, který jsem v tom čelním pohledu vnímal nejvíc, protože stehna maj i krásný holky, ale kdybych měl říct, co to je, tak bych to asi neřekl. Ne že bych to věděl. A vedoucí, ten guru skupiny, se na mne obrátil, v čem bych jako chtěl podpořit? A já měl na jazyku, proč si mě Radka nechce vzít, ale včas jsem se zarazil, protože jsme se nikdy ani nepolíbili, neřkuli že bych jí žádal o ruku. Ona by se zasmála a převedla by to v žert. No, vždycky bych ještě mohl říct, až budeme venku, hele, Radko, já to myslel vážně, vezmeš si mě? Jenže Radka by si nevzala takovýho nezvala, jako já jsem, a bez práce k tomu, nic nemám a někdy možná i trochu zapáchám, protože koupelnu v tý naší špeluňce rozhodně nemáme. Stejně by si myslela, že mi jde o byt bez Džima, a ten její je i pro jednoho tak akorát. Tak jsem guruovi řekl, že bych rád na Seychely za příbuznejma, ale že nemám peníze, protože zdrhli se všema penězma na Seychely. On řekl, jestli se na mě jako mají složit, a já řekl, to že by bylo prima, a tím ta věc skončila. Pak jsem tam už víckrát nešel.

Džim tenkrát řekl, měls jim to říct, vole, navalit jí to přede všema do hlavy, jenže já vím, o co mu jde. Aby měl byt pro sebe, jenže nepostřehl to nebezpečí, že se mu na druhé půlce naší dvojpostele usalaší nějaká bezdomovkyně, zatímco když jsem tam ležel já, každá to vydržela nejvýš pár dnů. A kde je řečeno, že by mě Radka chtěla. Ona by mne nechtěla, ani kdybych byl při penězích! Kdysi chodila s klukem, zdálo se to vážný a začali bydlet spolu, ale pak ho vyhodila, že jí dělal doma bordel. Ponožky pod stolem, zapatlaný talíře na něm, znáte to. No, jak koukám na tu naši cimru s mezipatrem, ani já ani Džim nejsme nijak hrr do úklidu, ono toho prachu pod postelí je nastřádáno za dva roky nejmíň, a kdybychom tu postel chtěli rozříznout autogenem, tak se od žáru vznítí prach a spolu s ním dřevěná podlaha a zapálí barák jak Národní divadlo. Což nehrozí, protože kde bysme vzali autogen. A kdo by se s tím notabene piloval? Dvojpostel Džim rozebere, až když si přivedu Natašu z Ulice. Nebylo to zas tak těžký, myslím rozebrat ty postele. Natascha von der Straße, říkal Džim –

Jednou takhle sedíme na posteli a nevíme, do čeho píchnout, nebo spíš kousnout, a Džim povídá: Ty, Mylo, příští měsíc nám končí podpora! Musíme něco dělat. – Ale to musíme na pracák, říkám na to a celej ztuhnu. – No, ano, to musíme! – Ale oni dají každýho na jinou školu! – Ano, to nejspíš udělají. – Ta baba z pracáku? – Ano. Ona jsou oni! – Ale v jednotě je síla, Džime! – To právě oni vědí! – Padl na mne smutek: Copak ty, Džime, tobě je hej! Ty jseš chemikář-biologikář, ale já jsem čeština-občanka a jsem bezbranej proti zvůli takových, jako jsi ty! – Jó, vobčani jsou holt u nás vodkecaný, na to moudře Džim. – No, mně to nepřipadá moc veselý! – Neříkám, že to je veselý, říkám, že to tak je. Neboj, když si dáme na záda školní brašničky, vyhodí nás i každýho zvlášť! – A co když to nezabere? Jsou na nás připravený, už vědí o brašničkách! – Něco vymyslíme, netrap se tím! – Ty, Džime, až bude venku sníh, oblíknem si pyžama, vyložíme se na zábradlí a budeme kouřit! – Ale to vyvětráme všechno teplo. – Už se nemůžu dočkat, až napadne sníh. Taky miluješ sníh, Džime? Všechno je najednou bílý a krásný. Kde vezmeme uhlí? – Kde by? Nakradem si ve sklepích! – A co když ne? – Tak za plotem Uhelných skladů, co jim tak popadá, v nejhorším nám dá ostraha kyblík za cigára, pokud budeme mít cigára. – Jo, tak to uděláme! Co jinýho nám zbývá? – A není to nemravné, občankáři? Krást uhlí a uplácet hlídače cigárama? – To rozhodně popírám, protože chudoba cti netratí, jak stojí psáno! – Aha, zapomněl jsem! – No, tak na to nezapomínej! Tak to vždycky bylo a bude i ve vzdálený budoucnosti! – No jo, už asi jo! – Až do tý doby v nedohlednu, kdy už to nebude pravda, protože nebude chudých lidí a nastane ráj na zemi! – Nebo peklo a pracovní knížka! – Za komančů se dávalo razítko do občanky. – Dneska, kamaráde, ti všechno zapíšou do centrálního registru a ani si neuprdneš! – Ale já si klidně uprdnu! – No, to bude tak jediný, co uděláš! – A co uděláš ty, Džime? – Ale nic! Zejtra jdu na pracák a nechej už těch řečí! – Nemáš cigáro? – Nemám cigáro! Kde bych vzal, kruci, cigáro? – No, myslel jsem, však víš. – No, tak už nemysli a spi! – Ale vždyť je teprva půl devátý? – To už máš jedno. Prostě zaber. – A co když nezaberu? – No, tak to aspoň zkus! A hlavně mi neříkej, že nemůžeš usnout, až usnu! – A usneš? – No, vedle tebe asi né, když sebou takhle meleš! – Tak já už budu zticha, Džime. A spali jsme a ráno jsme šli na pracák, kde všechno dopadlo přesně tak, jak jsem předvídal.

Ty vole, Džime, řekl jsem ředitelce, že je kráva, a ona se na mě mile usmála a řekla: Nejsem! Člověče, voni jsou tam snad všichni nějak proškolený nebo co! – Jo, kamaráde, týmbildynk jde stále kupředu! Napreduje, jak říká můj otec Čechoslovák. – Ale já jim na týmbildynk seru! – Sereš nesereš, oni tě proškolej taky! – Asi jsem jí neměl řikat krávo. Měl jsem říct píčo, co myslíš, Džime? – Že to zní jako IČO. – Bože můj, ale já s tím přece nemůžu jen tak praštit a zůstat bez podpory! – No, to si zvaž, Mylo! Copak nedostáváš slušný peníze? Můžeš si koupit cigára i vlašák! – Ano, ale ztrácím svoje bytostný určení! – A to je? – Svoboda, Džime, svoboda, zapamatuj si to dobře! – Svoboda? Nenech se vysmát! Můj fotr, kamaráde, ten mohl mluvit o ztrátě svobody, kdepak my! – Co sem zas taháš fotra? – Protože za totáče, Mylo, to byla docela jiná liga! – Neříkej! – To ti teda říkám! Když fotr chodil ještě na fakultu, tak ho dali na praxi na školu, kde ředitelovala nějaká kráva z Ruska, do Ústí prý se dostala na tanku. Ono to nějak cuklo nebo co, v každém případě ji nepřejeli a ona zůstala v Ústí. Udělali z ní ředitelku na Moskevské. Když tam otec přišel, tak mu řekla, oholit, ostříhat, pak přijít! – No, to je hustý. – Fotr se bránil, že Lenin taky nosil bradku, a víš, co mu řekla? To byla bradka leninská, soudruhu! – Hezký, fakt. Ale mně to nepomůže. – Otec odučil dvě hodiny, pak dostal zánět průdušek a čtrnáct dní bral na koleji penicilin a četl si. – Vono, když to vezmeš kolem a kolem, tak se porád učí jak za starýho Peldy. – A to byl zas kdo, proboha? – Můj učitel na základce. – Pelda? Počkej, to mi něco říká. – Ale ne, ty myslíš Puldu, to byl fotbalista! Hrál za Rapid. – Aha! Neznal jsem ani jednoho. A co je s ním? – On musel mít, Džime, tabule zepředu i zezadu nalinkovaný provázkem, celou přestávku se s tím služba mořila! – Fakt? A proč? – Protože potřeboval různě široký řádky pro ty svoje pedagogický kejkle! – Různý řádky? Tak to musel být fakt kretén! – A když jsi s ním chtěl polemizovat, Džime, tak tě utloukl takovýma argumentama, že ses mu příště radši v tichosti poškleboval. – To teda musel bejt Ámos! – To asi fakt byl, Džime, protože dostal vyznamenání za zásluhy! – Nojo, vždycky to vyfasujou největší kokoti! – To máš teda recht! Nedávno jsem ho potkal a představ si, on mi tykal, jako kdybych zrovna vyšel ze školy! – To si teda dovolil! – Ani jméno si nepamatoval! – Neříkej! A přitom ty si ho pamatuješ, viď? – Ale jeho paní, Džime, která se během celýho toho manželství dostala asi tak třikrát ke slovu, poprvé když mu říkala ANO, a ty další případy nevim, tak si pamatovala i moje jméno! Ale když chtěla mluvit, Pelda ji přejel pohledem jak třídu v pozoru, a povídá mi: Víš, že jsem dostal státní vyznamenání? – Máš pravdu, je to porád v tom školství všechno stejný. – To ano! Třeba to teď bude lepší, když učitelům přidají? – Zbláznil ses? Jak budou přidávat, bude to čím dál horší! – A proč myslíš? – Víš, co je to kariérní řád? – No, ano, mluví se o tom na každý poradě! Ty porady mě zabijou, Džime, ty jsou ze všeho nejhorší! – A víš proč? Protože PELDA, Mylo, je nehmotnej, Pelda je princip a sám Bůh, kterej všechno prostupuje a řídí školství a celej vesmír. – To je všechno moc hezký, takový květnatý, Džime, ale co mi to pomůže? – Měl by sis, Mylo, tu tvou ředitelku předcházet! Třeba má o tebe zájem? – Uctivé díky! – Ty vole, to by byl bonus k mimořádným odměnám! – Těch se klidně vzdám, když nebudu muset na porady. – No, vidíš! Když ji budeš píchat, nebudeš muset na porady! – A zamrznu v školství navěky, viď? – Můžeš ji potom třeba udat za harašení a oni ji vyhoděj! – Ale já chci, aby vyhodili mě! – Tebe, chlapče, přeloží na jinou školu a udělaj z tebe ředitele! – Hele, Džime, nestraš. – O chlapy ve školství je nouze, kór o takový, jako ty jseš, co udávají sami sebe! – Čím dál tím lepší, Džime, to ti řeknu! – Viď, že ano? – Ne, Džime, copak občankář může píchat ředitelku? – No, to je pak už každá rada drahá. – Nojo, je to všechno nějaký komplikovaný. – Ty, a nechtěl by ses třeba voběsit? – Nechtěl! Měl bych? – Tak už nemudruj a vem svůj osud do vlastních rukou! Něco ti povím: my se snažíme všechno zvažovat předem, a přitom hovno víme, jak co dopadne a která varianta bude lepší, jenže my musíme získat jistotu, a tu získáš jedině tehdy, když půjdeš do ředitelky! – To máš pravdu, Džime. – A dál? – Dál nic. Chceš cigáro?

A to jsem zapomněl říct. Jak jsme s Džimem šli na ten pracák, tak se proti nám šinou dva policajti a v ksichtě mají něco uvázanýho, a Džim řiká, ty vole, teroristi, ale byli to ti naši, co „Pomáhají a chráněj“, a že prej kde máme roušky, že je jako výjimečný stav… Tak jsme byli překvapený, co to znamená, jestli je státní převrat, nebo co, nebo jestli nás napadli Rusové, či co, a voni, že né, že jenom je pandemie a všichni mají povinnost nosit roušky. A my, že žádný jakože „roušky“ nemáme a o ničem ani nevíme, a oni, jestli se nedíváme na televizi, a my, že nám odešla... Asi ji vynesem ke kontejnérům. Tak se ptám, proč jako nejsou vylepený na kontejnérech vyhlášky? Vyhlášky najdete leda v Německu, říká jeden ten policajt, a já, prima, Džime, skočíme do Německa a tam si to přečtem! Umíš německy? Tak voni prej, ať si aspoň dáme přes huby nějakou šálu nebo šátek nebo abychom si vytáhli bundy až pod voči, abychom byli chráněný před okolím, pak nás sjel pohledem a dodal, a hlavně okolí od vás, že by nás jako na tom pracáku nemuseli přijmout. My teda s Džimem říkali „Prcák“! Ostatně, dneska je prej zavříno, otevřený jsou jen úterky a čtvrtky. Tak jsme tam šli až ve čtvrtek, v úterý se nám nechtělo, pršelo a tak, roušky jsme měli spíchnutý z prostěradla, Nataša mezitím přinesla nějaký z vietnamský tržnice a máčela je v kradený dezinfekci. A to už víte všechno, jak to bylo i nebylo.

Když jsme se vrátili z toho pracáku, seděli jsme na kraji postele, a Džim povídá: Ty, Mylo, ten koncert v Lidušce asi nebude. Což mě fakt mrzelo, protože tam chodíme na džez. Byla to jediná muzika, který jsme si užívali naživo, vstupný dobrovolný a zadara džezík i klasika, fidli fidli, teď měl být zrovinka džez. Voni ty dnešní děcka jsou ukrutně šikovný, ne jako my, jelita z ulice, bez plánu a cíle, no, děcka! Některý ty slečny by stály za hřích, ale nemyslel jsem to vážně a jejich zletilost jsem nezkoumal. Voni by taky nestály vo takový dědky vopěšalý, jako jsme my dva s Džimem. Vždyť už nám táhne na čtyřicet! Není to spravedlivý, nebo vlastně je, protože my taky nestojíme o starý báby, a pětačtyřicítka už je stará bába, po pravdě se nám líbí mladší ročníky a nejvíc ty hodně mladé s hudebníma nástrojema, „naše Lidušky“! A Džim vypustil kouř z cigára a povídá znalecky: nezdá se ti, že vod těch dob, co umřel Gott, se všechno ještě zhoršilo? – To máš recht, ty věčný štajdlovky nás umoří! – Nejhorší ze všeho je, když se ti to v noci usadí v palici, to se ti chce křičet jak při přepadení! Protože to defakto přepadení je. – Mně ti, Džime, teďka furt zní v hlavě ta písnička o zlatých střevíčkách. To není štajdlovka. – Ale o nic lepší! – Viděl jsem, že Džim je zas jednou nasranej na komplet hudební scénu, tak jsem už radši mlčel, protože mluvit s ním v tu chvíli je tak jako tak na draka! Ale posmívat se zpěvákům byla naše oblíbená zábava. Posloucháme třeba rádio a Džim najednou: Co je to za kravinu – „tvé pihy září tmou“? Pihy potmě nejsou vidět, to ví i naše domovnice! Chtěl jsem mu říct, Džime, my tu písničku o střevíčkách zpívali, ale ničemu jsme nerozuměli. Víš, o čem to je, Džime? Tak to jsem mu chtěl říct, ale neřekl, jak mi ty střevíčky dupaly po mozku. Každý ráno, když se probudím, tak dupy dup, dup dup. Tak mi ráno zní hlavou veselá písnička o pohřbu šestnáctiletý holky. A za nic na světě bych se Džimovi nepřiznal, že si někdy broukám „Ze tmy na mě tupě zírá“ a „Lejdy karneval“, jenže hodně potichu, aby mě neslyšel. A vůbec mi nevadí, že ta holka z krámu by se v tom Gottovým trezoru udusila, takže nejde o zhůvěřilkyni, nýbrž o mrtvolu a defakto předmět doličný, tak jsem jenom řekl: Nesmíme ztrácet naději, Džime! Ale myslel jsem to tak, jakože pandemie ustoupí a všechno zas bude jako dřív, a ne že pomřou všechny hvězdy popu. Von ten vzduch zamořenej se už nějak pročistí, protože to velí sama příroda. A nahlas jsem řekl: Poslal bych, Džime, do Ameriky letadlo pro černochy s trumpetama a nechal bych je křepčit v Čechách po ulicích, a to byste koukali, jak by ovzduší jedním rázem ozdravělo! Platil bych jim ze státní pokladny, protože to je v zájmu státu, a vůbec! No, to rozhodně udělej, povídá Džim, nemáš cigáro? Ještě jsme měli nějaký cigára. A když jsme na ně měli, tak jsme kouřili, a jestli jsme nedokouřili, sedíme tam na pelesti a kouříme dodnes –

SEN O ROUŠKOVÉM NÁSILÍ. Jsem zpátky na Železničním učilišti Severozápadní dráhy, kde jsem po absolvování pedagogické fakulty začínal svou mnohoslibnou učitelskou dráhu, ale všechno je podivně změněné… Mám noční službu na internátě, ale spíš to připomíná starý koleje na Vaňově, všude je to až ke stropu obložený dřevem, jako společenská místnost s televizí, kde se dřív tančilo na domácích plesech továrníka Schichta, dřevěný ostění je v tom snu dokonce i na chodbách. A jdu do každého pokoje, postele jsou patrový a já vím, že tam mají holky za odsuvnou stěnou, o které si myslí, že já nevím, ale mně nejde o holky. Všichni teď budete nosit roušky, říkám, je to příkaz vlády, i spát budete v rouškách a okno dokořán, jinak pomřete všichni! A cítím, jak ve vzduchu roste mlčenlivý odpor, kluci se rozpačitě usmívají a tak dál, ale už je tu reptání, z něhož hrozí vypuknout rebelie, to já znám z těch filmů o roce 1969, kdy se masy vzbouřily. Vím, že dojde na násilí a objektem budu já, který držím zákon a hájím práva státu, jenže tím právě přitahuju jejich zájem, a už se musím rychle dekovat, abych nedopadl špatně, páni – prchající zákon! A dekuju se a prchám do parku pod balustrádou terasy a schovávám se v keřích, kde zjara hude slavík, v dálce temně duní jez na Labi, ani nedutám, sic mne kluci dopadnou a zmlátí, ne-li rovnou zabijí a mou hlavu pověsí na lucernu nad vchodem do koleje a mou kůži podestřou pod ní jako rohožku, v tom snu jsem to bral jako reálnou možnost, jak už to ve snech bývá, a probudím se a jsem vyjukaný, protože to všechno jsou sic fikce, ale mé bušící srdce je skutečné! Ani jsem Džimovi neřekl, co se mi právě zdálo, on ležel vedle mne a tak klidně, mírumilovně oddechoval, ne proto, abych ho nevylekal, protože Džim se jen tak něčeho nevyleká, ale proto, že jsem si naráz, jako když na vás spadne všechno dřevěné ostění v Schichtově vile, uvědomil, jak moc mám Džima rád a jak moc mi na něm záleží, a to nešlo říct žádnejma slovama, ne, to bylo libreto, na který se dalo jen plakat. Schovej se dobře, Džime! Schovej se v keři, kde hudou slavíci.

DŽIMOVA FILIPIKA PROTI TEXTAŘŮM (zkrácená verze). „Hejna skřivanů, co je to za pitomost? Už ten chlap někdy viděl skřivana? Měli jsme takový obrázek v čítankách. Skřivánek třepotá křidélky nad krajinou a kolem něj se dělají vlnky. Skřivan je solitér, nemohl se ten trouba podívat do slovníku? Nebo že pampelišky odkvétají na podzim! Ty odkvetou dřív, než přijde léto! No, v přírodě se moc nevyznají, textaři! Ale ani v jiných věcech. Mylo, řekni, ty se líp vyznáš v těchhle věcech: nosí kovbojové sombréra? A gottovky jsou fakt nejhorší, ten chlap udělal z popu operetu! A co ten Gaugin? Co Oliver Twist? Sám jsi mi to říkal? Copak Gaugin pil pivo? Copak se osmiletý Oliver Twist podobal toreadorům? Jo, Mylo, je to trápení! Život je hrozně těžkej a páni textaři nám to neulehčujou!

Od první chvíle, kdy začala škola, bylo najednou všechno těžký a komplikovaný, ani to nemuselo být „on-line“. Když se přestalo učit prezenčně, chtěli nám zapůjčit školní počítače, ale zjistili, že v domě není přípojka na internet. My teda říkali „Infernet“. Vidím, že jste dosud nebyl v chudinský čtvrti, řiká Džim ajťákovi, no, to jsem teda nebyl, řiká ajťák, proč taky? Já se vám divím, kluci, jak můžete v tomhle žít, povídá, vždyť jste učitelé, a kdyby za váma náhodou přišel nějakej žák, tak máte ostudu, že se o ni můžete opřít, protože žijete jak dva cikáni, a teplý k tomu, a na to Džim, že teplý rozhodně nejsme a žije se tu docela dobře, pokud nám do toho nějakej čurák zrovna nekafrá! To mám bejt jako já, urazil se ajťák a vztyčil se v celý svý hrozivý vejšce, odhadem metr sedmdesát, čahoun Džim by ho zvládl levou rukou, pokud by byl najedenej. Hele, uklidni se, kámo, já to nemyslím nijak zle, povídá Džim, kterej zrovna nebyl najedenej. Já se všema zadobře! Konej, co máš konat, a já budu tuhle na truhle kouřit. Jenže ajťák byl asi „bio-chytro-vega“ nebo takovej nějakej, co si prodlužoval život ovesnejma vločkama, což Džima rozzuřilo, ať jde do háje s pasivním kouřením, že takovejm, jako je on, by měli odebírat děti. A ajťák: có? To si děláš kozy! A Džim, že kozy jsou na mlíko a podvyživovat děti že je zločin, i když jsou vlastní. No, nic ve zlým, na to ten ajťák, ale podvyživený vypadáte spíš vy dva! Protože jsme chudý, na to Džim, i když jsme už měli první výplatu v kapse, ale ještě jsme nestačili ztloustnout, a taky musíme poplatit dluhy, takže to vyjde nastejno a ve finále jsme chudý. Jen domovnici visíme čtvrtletní nájem. Já jsem se snažil ředit vzduch, tak jsem se ho vyptával na ty přípojky a kabely, ale co mi odpovídal, tomu jsem nerozuměl a po pravdě ani rozumět nechtěl. Naštěstí vylezl zpod postele kocour a ajťák hned, jé, to je roztomilá kočička, a muckal ho a jak prý se jmenuje, a já povídám: Bourák Tom! – Co? Bourák Tom? Blbější jméno jsem neslyšel! A Džim povídá, že Tom je kocour a na to jméno jsme padli v jednom seriálu. Byla tehdy u nás obšírná diskuse, jaký dát našemu nalezenci jméno, ale na nic jsme nepřišli, tak jsme si zapli telku a voalá, bylo to! A Džim řekl, že jde „uriné“ a odešel do mezipatra, asi se styděl před tím ajťákem čurat do flašky. Tak všichni konali, co maj konat, a vykolejenej svět se spokojeně řítil po kolejích mimo nás jako allweg nadnášenej magnetama, sice nás přímo neohrožoval, jenže taky nás docela slušně míjel… Ale vydělávali jsme slušný peníze, nějaký prachy jsme vždycky měli, takže jsme si mohli dopřát cigára i vlašák, a ještě zbylo na nájem, a příští měsíc se složíme na novou televizi, když už máme všechny ty udělátka, a budeme mít sto dvacet kanálů a celý odpoledne budem čumět na reklamu, kuřecí čtvrtky, krůtí pátky, reklama na filmy bez reklam. Jo, a dáme zasklít to okno! Domovnice si nás teďka předcházela, takže celkem pohoda, jen ta nákaza mě trochu znepokojovala… Měl jsem strach, že by mi Džim mohl umřít, on není právě dvakrát zdravej... To bych radši umřel já, protože co já tady jsem, na tom světě, co vůbec znamenám bez Džima?

Ty, Džime, povídám jednou, leželi jsme na postelích a odpočívali po vyčerpávající šichtě ve škole, Džim podřimoval a mně se honily hlavou všelijaké věci. Byls někdy v cizině? Abyste rozuměli: já vůbec nemiluju cestování, neřkuli turistiku! Když mohu zůstat doma, zůstanu tam. A Džim, že byl nejdál na Řípu, ale to nemyslel vážně. Takhle on někdy odpovídal, když zrovna neměl náladu na řeči, což neměl dost často, poslední dobou, a taky znal můj odpor k cestování, takže zabil dvě mouchy najednou. Pak zase zavřel oči, jenže já se nenechal odradit a povídám: já se nezdám, Džime, ale byl jsem až na Slovensku! A Džim (aniž otevřel oči): jó? To je úžasný! A dál mlčel a já taky, protože co vykládat o Slovensku? Že jsem byl ve Vysokých Tatrách? Tak jsem to vzal z jiné strany a povídám, ty, Džime, ti Slováci hrozně chlastaj, ale ne jako my dva po výplatě, protože kdybychom my dva po výplatě vypili to, co Slovák před výplatou, tak bysme byli brzy na ulici i s novou televizí a zaskleným oknem. Džim dál hnípal, tak jsem pokračoval do těch zavřených očí. Jestli mě vnímal, nevím. Jednou jsem, Džime, chlastal se slovenskýma občankářema. A ráno po tý prochlastaný noci jsem se probudil nezvykle brzo, protože zbytkový alkohol v krvi tě prostě vymrští na nohy, tak oni do mě hned lili dalšího panáka, jako že abych do oběda nezfamfrněl, tak jsem se k tomu postavil čelem, děj se vůle Páně, občane, šup hop dolů, ať maj taky játra po ránu radost, vyžah jsem půldecku, a víš co? Já byl až do oběda jako vobrozenej! Úplnej „Jungmann“, Džime. No, to se nediv, nevydržel to Džim, ale oči neotevřel, on když mě může poučit, tak to nevydrží, a někdy ani nepočká, nač se vlastně ptám, prostě přírodní vědec. Protože domácí slivovice, Mylo, to je lektvar, ne pití pro bezdomáky! Ona to teda nebyla slivovice, ale nechal jsem ho při tom a vzal to pro změnu z jiné strany. Opijou se, Džime, a pak jsou z nich Jánošíci! Já seděl naproti jednomu takovýmu a ten mi svíral zápěstí tak dlouho, dokud jsem neřekl, že mám rád Slováky. – A máš? – No, až do tý chvíle jsem měl! – Čehúni, to je pro ně něco jako Maďar. – Maďar? Ne, to bych zrovna neřekl. – Takovej slovanskej Maďar. – Chtěl jsem jen říct, Džime, že česká učitelka sedí na kraji židle a usrkuje burčák, ale Sloveny to tam lejou po dvou deci a tancujou a vejskají přitom, až se nad Tatrou blýská! – No, to právě oni mají po Maďarech. – Burčák je pěkně hnusný pití, tak proto asi Češky jen usrkujou. – Mně burčák chutná. – A halušky s brynzou, viď? – No, posrat se můžeš i z čočky! – Že by se společný stát rozpadl kvůli burčáku? – U nás pro změnu lidem vodnatějí mozky z piva! Já jednou seděl u Tygra a čistě náhodou blízko toho tvýho škrabala, co, jak říkáš, zasloužil Nobelovu cenu, jenže Mylo, ty kecy, co vedli, to se fakt nedalo poslouchat! – Jo, Džime, já vím, říkals mi to už nejmíň třikrát! – Jo? Že bych tolik zapomínal? – Ale my dva máme vodnatý mozky, i když pivo nepijem, protože na něj většinou ani nemáme, a teď se obejdem úplně bez piva, protože nám budou vodnatět hlavy z učitelskýho povolání! – Ale to máme z toho, že pijem vodu z kohoutku! – Jo, to bude z toho. – Mě ti někdy až bolelo břicho z tolika vody! – Ale Džime, to přece bylo z hladu. – Ne, to bylo z tý vody! – Jo, v pití jsi byl, Džime, vždycky dobrej! – Ano, ale ty v těsným závěsu za mnou. – Jo, Džime, držels mě nad vodou a určoval moji míru! – Nojo, povídá Džim, když já překročil svou míru, tys byl dávno pod stolem! – To je metafora, Džime, viď? – Jo, to je metafora, protože ty ses vždycky tak jako sesul ze židle. To se stane každýmu, když občas přebere! – Mám menší hmotnost, Džime, a nerad přebírám, protože se mi zdvihá žaludek! Ale když nepřeberu, to je mi pak fajn. – No, někdy, povídá Džim, i když nedoberem, nám nestačí Perwoll, ještě že Nataša chodí do mezipatra. – No, Džime, vona by mohla mít svůj vlastní Perwoll, jen kdyby se před náma nestyděla. Voni ženský všechno strašně zkomplikujou. – Proto já jsem radši bez ženský! – Takhle jsi dřív nemluvil, Džime! – Jo, holt jsem zmoudřel! – Nevím, proč by se měla stydět? Tuhle jsem ji musel poslat do mezipatra, protože bez vody a mýdla není lásky, to nepřestalo platit za komančů ani v naší kapitalistický bídě. – Já ženským vlastně nerozumím, povídá Džim. – Ani já, Džime, povídám, ženským nehovím, zvlášť když takhle dojde mýdlo! – Já nechtěl říct, že jim nerozumím, řikám, že je nemám rád, chápeš? – No, Džime, nebejt Nataši, tak jsme fakt jako dva teplý cikáni, ale dal bych si ještě cigárko! – Jen si klidně dej, na to Džim, ale bude to dneska tvý poslední! Poslední dvě jsou pro mě, mám větší hmotnost a vůbec, jsou to moje cigára! – My jedem na nikotin, Džime, jak ty starý lokomotivy na uhlí! – Jo, zasnil se Džim, poctivě kouřit, poctivě umřít, takový je moje krédo! – A je to rozumný krédo, Džime! On si Džim ze všeho nejvíc přeje pokojnou smrt, říká tomu „umřít jak Havel“, pěkně si usnout a už se neprobudit. – Asi půjdu do mezipatra opláchnout si nohy, Džime! – Jo, a vezmi to pro jistotu i s ponožkama!

Tak jsem byl v tý drogerce na námku, povídá Džim, protože nám zas jednou došlo mýdlo. – A máš mýdlo? povídám, protože když jde Džim pro mýdlo, neznamená to ještě, že ho taky přinese. – Bez starosti, Mylo, starej Džim nikdy na nic nezapomene! – Tak schválně, cos mi chtěl povědět? – Že v drogerce si nějaká ženská vybírala lak na nehty a její chlap stál vedle ní jak tvrdý ypsilon, a když si vybrala, tak on zaplatil a vytratili se. Ale ve vteřině byl zase zpátky a zuřivě šeptal, prosím vás, jednu šprcku, ale bylo to slyšet až za sedmerou stěnou, jak praví klasik. Hodil na pult kilo, na nic nečekal a metl to zpátky. – A prodavač byl chlap, nebo ženská? – Co na tom záleží? – No, protože mezi chlapama se to celkem snese. – Prosím tě, kdes viděl chlapa prodávat v drogerii? – No, to je povedená historka, Džime, ale co tím chceš, sakra, říct? – No, vlastně nic, jen že jsou takový slova, a někdo je klidně řekne nahlas v drogerii… – A kde jinde už, Džime, když ne v drogerii? – Já chtěl vlastně říct, že už mi neuleví ani sprostý slovo! Něco je jinak než dřív, Mylo, a nevypadá to moc příjemně. – Ne, to nevypadá. – Vono je to neviditelný! – Víš co, Džime? Zajdem si na panáka! – A při cestě vezmem v trafice cigára! – No, to teda vezmem, a hnedka celou štangli, protože dneska jen tak kouřit nepřestanu! A když jsme se vrátili s cigárama a každej se třema panákama v nohou, na balkoně seděl holub, a když jsme si šli zakouřit, tak on neuletěl, jen popošel po dlážkách balkonku a zavrkal. Měl na obou nožkách kroužky a vypadal vysíleně.

TRAKTÁT O HOUBÁCH A KOVIDU. Jeli jsme s Džimem na houby, ale zdálo se nám, že ve vlaku je moc lidí, a taky roušky měli jen tak halabala, aby se nezdálo, pod nosem nebo až pod bradou, a pěkných pár jich nemělo vůbec nic. Tak jsme na první stanici za městem vystoupili a došourali se na Kozí horu pěšky. Byl jsem z toho utahanej, a taky se mi v hlavě furt motala spartakiáda, takže mne Džim musel napomínat, abych držel svou lajnu a nechodil ve stopě za ním, takhle že najdu leda podpapíráka. Jenže jsem to furt šněroval sem tam a v hadrašce nic. Už jsem to nevydržel a zeptal se ho rovnou: „Džime, líbí se ti spartakiáda?“ Představte si, že Džimovi se líbí spartakiáda! A takový džezmen. Krásný úděl máme dnes. Ani mi nedovolil, abych přepl na jinej kanál, tak jsem nepřepl a bez komentářů hleděl na starý báby s kuželema. Jenže jsem pak byl otrávenej jak starý Vávra z Maryši. Džim řekl, že neví, co některý lidi (to jako já) proti spartakiádě mají, protože podle džezmena Džima to není krádež sokolský myšlenky, ale její zrestaurování a zachování pro lepší časy! Tak ty teď zřejmě nastaly. A mě obestřela hrůza, protože teprve teď mi došla celá ta zrůdná symbolika, že totiž co cvičenec, to ukřižovanej otrok! Džima ještě stihla učit Jarina Žitná, co za krále Klacka tvořila sestavy pro školní děti, jen si to představte! Četla jim o hodinách chemie o Marii Sklodowské-Currie, kdepak, na Jarinu nedal Džim dopustit! Tak tohle mi řekl Džim na těch houbách na Kozí hoře. Já to pak šněroval ještě hůř než předtím a nenašel ani toho podpapíráka. A víc jsem o spartakiádě nemluvil. Měl jsem strach, aby to mezi nás nevneslo odcizení, vždyť lidi se odcizujou pro daleko větší kraviny. Džimovo přátelství pro mne znamenalo víc než pravda. Jinak žádný tajnosti před Džimem nemám. Tak jsem mu to odkejval, že jo, že se mi spartakiáda taky líbí, jen že to je trochu moc dlouhý. Nojo, dobrýho pomálu, odtušil Džim, a tím to skončilo. Takže ten „Traktát o houbách a kovidu“ je nedokončenej, ale kdy ho dokončím, to nevím, nejspíš nikdy.

Džime, máš rád Osvobozený divadlo? – Nevím, nikdy jsem tam nebyl! – Myslím ty nahrávky, přece. – Co sis tak najednou vzpomněl zrovna na Osvobozený divadlo? – No, napadlo mě, jestli se náš Emil cítí spíš osvobozenej, nebo ztracenej, když ten jeho majitel se neozývá. On už asi u nás zůstane, Džime! – No, to se Bourákovi nebude líbit! – To asi ne. – Představ si, že se vyhříváš na sluníčku a nějakej holub, co je dobrej leda k obědu, ti sere do kožichu. – Třeba se jednou nevrátí? – Zatím se vždycky vrátil! – Jo, kroupy a vodička, to je ono, viď, Emile? My taky někdy nemáme víc než to. – Tak ho přestanem krmit, aby se nezponavykal. – Ale to ne, Džime, to by bylo nelidský! – Stejně ho jednou Bourák sežere. Hele, co kdybychom ho sežrali my? – Prosím tě, kolik je na něm masa? My ho musíme vykrmit, aby zesílil, jinak neodlítne! – Jen abychom nakonec neměli z balkonu holubník! – Tak dáme na podlahu reklamní letáky, je jich u schránek plná krabice! – A na schránku napíšem: Vhazujte letáky! – Problém bude, co s holubem přes zimu? – To je holt přírodní výběr, s tím nic nenaděláš! – Nojo, přírodní výběr. Dáme cigáro?

Já míval Osvobozený divadlo rád. Radka má komplet všechny hry na deskách, tak jsem ji poprosil, jestli by mi jako něco nepustila. Ona byla svolná, a tak jsme spolu poslouchali. – A nezapomněl jsi na sprchování? Byl přece „tvůj čtvrtek“? – To mohlo klidně nastat, ale nenastalo, protože jak jsem to poslouchal, tak ti mi to najednou přišlo nějaký divný, takový starodávný, víš, jako z jinýho světa! – On před kovidem byl svět docela jinej. – O to nejde, ale o to, že mě to najednou přestalo bavit, tak jsem se šel osprchovat… A když jsem byl hotov, Radka už tam měla třetí stranu a pořád poslouchala. Tak jsem jí řekl ahoj a šel. – A neurazila se? – Radka se neuráží. Možná si toho ani nevšimla! – No jo. Ještě cigáro? – A ty máš rád Voskovce a Wericha? – Já znám jen filmy. – Jo, prvorepublikový filmy, to je ono! Starodávný, z jinýho světa! – Černobílý! Nevaděj mi! – Mně taky ne, i když většinou přepínám na jiný kanál. – Nojo, kanály jsou dneska plný všemožnýho dreku! To znáš, jak si dva potkani pustili televizi, a na obrazovce jim naskočilo Zvolte si kanál? Ne? Tak to si nech vyprávět! – Prosím tě, ušetři mě! – Ono nejvíc je v těch kanálech kovidu! Já mám rád tu úvahu od Wericha, jak tam mluví o tom bytí. Pamatuješ si to? – Jo, někde jsem to už slyšel. – Tos neslyšel, ale četl v obchoďáku, přece chodíme na velký nákupy spolu! – Vždycky spolu, až nadosmrti spolu! – Už jsme nějak dlouho nebyli na velkým nákupu. – A ty si z toho něco pamatuješ? – No, jistě, pokaždý jsem si to přečetl celý. – A dáš to? – Ale kvůli tomu o tom nemluvím! – A kvůli čemu? – Přece kvůli hloubce tý myšlenky! – Neříkej! Tak schválně! – Odchrchlal jsem si a spustil: „Když už člověk jednou je, Džime, tak má koukat, aby byl!“ – Ale jdi! Toho Džima sis přidal! – Ale né! To jako že to řikám tobě. – Aha. Tak dál! – Ale neznervózňuj mě! „A když je a kouká, aby byl, tak má koukat…“ – Aby byl! – Ale hovno, má koukat, „aby byl, čím je“. – „A nebyl tím, čím není!“ – „Jak tomu zpravidla je“! – Tak jsme to dali dohromady a teď se budeme smát! – Já si to řikám každý ráno na cestě do školy, že mám bejt tím, čím jsem, ale ne tím, čím nejsem, školník trčí u vchodu jak zarostlej nehet, dívá se zle a já si to říkám. A každý pondělí ráno, Džime, to předříkávám děckám ve svý třídě a voni to po mně opakujou sborem větu po větě! – A tohle ti škola trpí? – Ještě mne nikdo nenapráskal! – Tak to je krásné, Mylo, opravdu krásné! Škola bez práskačů, opravdu krásné. – Ale jdi, Džime, snad bys neplakal? – To jsou slzy radosti, Mylo, radosti učitele nad školou bez práskačů! – Neříkám, že bez práskačů, říkám jen, že si mne ředitelka ještě nezavolala na kokosák! – Neztrácej naději, kamaráde, třeba si tě ještě zavolá? – Ba ne, Džime, ta ví, co dělá! A já bych chtěl být vyhozenej, až bych brečel, ale to nejsou slzy radosti!

„Tady čtu,“ pravil Džim, „že před čtyřiceti tisíc letma měli neandrtálci větší mozky nežli my!“ „Ale jdi,“ na to já, ale spíš, abych ho jen pozlobil, „neandrtálec byl vždycky neandrtálec, a tak to i zůstane!“ „To máš pravdu,“ odvětil Džim, „jenže my jsme ještě nebyli tak docela my!“ – „To jako my dva?“ odtuším, abych ho pozlobil. „Hele, nechtěj mě…“ nedořekl Džim a ponořil se do Velké knihy evoluce. Chvíli jsem mlčel, ale nějak ta evoluce na mě dolehla, takže jsem to mlčení nevydržel: „Kdyby radši něco provedli s tím kovidem!“ No, nebylo to moc chytrý, ale člověk prostě v takové chvíli musí něco říct, aby se nezbláznil. „To voni udělaj,“ vece Džim, „jenže to chce čas!“ „Nojo, voni maj čas!“ na to já, „viry taky maj čas, času habaděj, ale my to máme nahnutý!“ „To je možný,“ odtušil Džim, „ale musíme to holt vydržet!“ „A když nevydržíme?“ nedokážu potlačit pochybnosti, a už je tu úzkost, ta potvora, kterou roznáší kovid jako reklamní letáky. „Tak vydržejí jiný!“ triumfuje Džim v prozření zasvěcence, „na tom holt stojí evoluce!“ „Na to jim sere pes!“ odseknu, a ta úzkost nepolevuje. Džim mi chce dát povzbudivý příklad: „Před Naganem by taky nikdo neřekl, že Češi vyhrajou, a jak to dopadlo?“ To mne nějak nepovzbudilo, a tak jsem odsekl: „Češi vyhrajou už tak leda hovno!“ „A jsme tam, kde jsme byli,“ neumí skrýt své uspokojení Džim, „u tebe je všechno na hovno!“ „Správně!“ přitakám ochotně a pro úplnost dodám: „Jenom včely jsou na med!“ – „A dál?“ – Med je taky na hovno!“ – „Chceš cigáro?“ odvádí Džim řeč jinam. – „Jo, to bych si dal!“ souhlasím ochotněji než předtím. – „Nic ti nedám!“ ucukne Džim krabičkou, „cigára jsou na hovno!“ – „Ne, Džime, cigára ne,“ kapituluju, „cigára jsou velkej dar indiánskejch bohů! Dej mi cigáro, Džime, a já si pokouřím, i když je všechno na hovno!“

Leželi jsme vedle sebe jak dvě braňky, zas jednou bylo hnusně, drobně mžilo, ale vítr hnal ty kapičky a ty byly hrozně studený v ksichtě a za límcem, takže nám hrozily vomrzliny a sotva jsme si proklestili průchod tím větrem pro rohlíky a sejra, dneska byl Eidam v akci. Tak jsme leželi na postelích, pustili si ČT3-Geront, žrali ten Eidam s rohlíkama a posmívali se zpěvákům popu. Ale zrovna šel Jožo Ráž, kterému se neposmíváme, protože máme rádi tyhle Elány a Miro Žbirku, Richarda Millera, Pavola Hammela a Prúdy, ani vám to nepřijde a pouštíte si písničky pro geronty, protože defakto geronti jste! Beatman, Džime, byla nejlepší bigbítová kapela v Československu, z Bratislavy! Počátky slovenského popu jsou žalostné, Dušan Grúň a Mátoha parohatá, ale Karol Duchoň, co zpívá V Dolinách, to už není ani opereta, ale hotová opera, zní to jako ve studiu Šlágɛr, což je trest na celý národ československý za to, že se rozkolil jako Svatoplukovy pruty. A já povídám, ty, Džime, jak jsi k tomu vlastně přišel? Myslím tu tvou averzi na texty, tu svoji hyperkritičnost! Džim řekl, ale hovno hyperkritičnost, a nadechl se a spustil.

DŽIMOVA ZPRÁVA O PODIVNÉM ČUNDRU. Vlastně nevím, čím byl divnej, ale nějak to viselo ve vzduchu, prostě byl jinej než ty předtím. Trasa byla jako obvykle a taky kamarádi, všichni jsme byli z jednoho kruhu, zkoumali jsme rostliny a nerosty, kytky a šutry, když chceš, ale samozřejmě taky dřeviny a mechy. A možná mi připadá divnej jen kvůli tý ledvině, protože tam se prvně ohlásila, ale nic brutálního, každopádně mě pak obvodní poslala na nefrologii, takže to byl můj poslední čundr. No, nebyl tak úplně poslední, protože jsme obvykle skončili u nás na chalupě, naši měli v Brdech chatu a my tam pořádali přírodovědný potlachy, tak já pak na kamarády čekal na tý chajdě, no, se spaním pod širákem byl každopádně konec. Takže to pak už vlastně nebyl čundr. Ale možná mi připadá divnej jenom ve vzpomínkách a nic neviselo ve vzduchu, možná mě jen píchlo v ledvině nebo co, počkej, už se k tomu dostávám. Prostě jak jsme večer udělali táborák a pekli buřty, taky by sis dal, viď? Představ si, Mylo, takhle velikýho buřta na klacku, jak se peče a škvíří, špek z něj odkapává a tobě tečou sliny, viď, že se ti sbíhají sliny jen při tý představě, jo, Pavlov byl génius! A popíjeli jsme a zpívali čundrácký písně, mně na nich tehdy nepřipadalo nic divnýho, jenže když jsme dozpívali baladu o Nelly Gray, tak z tmy za náma promluvil hlas, a když popošel blíž k ohni, byl to chlapík mezi čtyřicetima a padesáti, kterej tam jen tak stál, poslouchal nás a čichal naše buřty. Jenže si žádnýho za tu svou kritiku nevysloužil! On byl učitel dějepisu a zvlášť se babral v amerických dějinách, tak tenhle chlapík zatleskal a řekl: „Hezké, hudebně zdařilé, ale jestlipak, kluci, víte, že zpíváte nesmysly?“ A my se otočili a: „Jaký nesmysly, strejdo?“ Už jsme měli v hlavách a tykali jsme mu, a on: „Takhle otroctví nevypadalo, v celý Americe byste nenašli údolí, kde si spokojeně žijou dva negři, takhle, jak to zpíváte, se otroci nejímali… To byste museli odvést rovnou oba dva, jedině snad, že by tak chlapík byl bílej, ale to je taky nerealistická představa! “ Jo, řekl negři a my řekli: „Ale to je jen písnička, takhle to nesmíte brát!“ A on: „A jak to mám brát?“ A my: „No, jako písničku!“ A on: „Tak zpíváte blbou písničku!“ Prostě byl příjemnej jak zaprděnej kamrlík. A někdo řekl: „Asi jsme blbí, strejdo!“ A on řekl, že nejsme blbí, jenom trochu neznalí dějepisu, a to už nás přecházela trpělivost, protože uznej, my byli budoucí učitelé! Já se snažil zachránit situaci a řekl jsem, nechte toho, pane profesore, a dejte si s náma Niagaru, kluci nespokojeně mručeli, ale dali jsme Niagaru, a když jsme odzpívali a nastalo dojatý ticho, tak on řekl: „Jestlipak víte, o čem je ta píseň?“ A my: „Jak to myslíte, o čem? O Niagaře, přece!“ Ale on řekl: „Kdepak hoši, to je o sebevraždě, ta holka skočila do vodopádu a ten její milý na ni vzpomíná…“ A to už bylo moc a někdo řekl, víš co, jdi pryč, a on šel pryč, aby náhodou nedostal nakládačku, ale nálada pak už nestála za moc, taky rum docházel, tak jsme zalezli do spacáků a já ležel na palandě a koukal do stropu, nešlo mi to všechno z hlavy, víš, jak se vynořil z tý tmy jako zjevení a promluvil prorockým hlasem, a říkal jsem si, on měl pravdu, protože proč by tam toho černocha, sakra, nechávali, když Nelly odvedli a v celý Americe nebyl svobodnej žádnej černoch? Černoch byl pracovní síla! Ledaže by nebyl černoch, ale to by mu zas tu Nelly nesměli vzít, protože by byla jeho otrokyně! Jo, na každej pád měl ten chlap pravdu. A teprve když jsem si tohle řek, dokázal jsem usnout, ale ráno jsem se probudil s pocitem, že se něco změnilo, asi jako když černoch dostane svobodu, jo, tam to všechno začalo, Mylo, tehdy jsem začal přemýšlet o tom, co zpívám. Postupem času jsem přestal zpívat všechny čundrácký písně, skoro se z toho stala choroba, někdy mi to, kamaráde, jde samotnému pěkně na nervy, ale co! Aspoň jsem se naučil poslouchat pořádnou muziku.“

A když skončil pořad na ČT-Geront-U3V a už nebylo čemu se posmívat, dolovali jsme drobné klípky a drby ze školy a ze života, a když už jsme nemohli nic vydolovat a zdálo se, že jsme odsouzený k věčnému mlčení, vzpomněl si Džim na jednu historku z urologie. A to už jsem měl zavětřit a bejt neklidnej, jenže posílat někoho v týhle pandemický situaci do nemocnice na vyšetření moc nešlo, doktoři umírali jak na běžícím pásu, tak jsem to odložil na neurčito a poslouchal Džima, jak čekal na odebrání insuficientní ledviny, ale já o tom teď vlastně mluvím jenom proto, že to dokonale obráží Džimovu povahu. Džim teda říkal „čurologie“. Byl na pokoji s dvouma chlápkama po prostatě. Nosili urinální sáčky, což jim vůbec nevadilo v koketování se sestřičkou, a když už to začalo hraničit s harašením, tak Džim povídá: Pánové, ležíte na urologii, a ne v erotickým salonu! Tak oni zmlkli, ale moc dlouho to nefungovalo. Sestřička se na Džima usmála, že prý je už na takové řeči zvyklá, což Džima rozčililo a vyjel na ni: Opravdu? Tak vám to nevadí? A ona, že s chlapama tak jako tak nic nepořídíš, zvlášť když se tu pořád střídají, pytlík – šmik – domů, pytlík – šmik – do rakve, jo, byla zvyklá… A Džim povidá: Teda s váma bych na rande nešel! On byl Džim gentleman, i když se to na první pohled nezdá, jak holka nemluvila slušně, měla u něho smůlu. Což jim většinou ani moc nevadilo. Ale to bylo v předsomráckých časech, dneska je Džim raděj bez holky! Ale ty dvě od sámošky vyhovovaly myslím jeho standardům, kterejma se lišíme od neandrtálců, ale na tom už nesejde. Napadlo mě, že holky třeba bydlejí Na Zbořeništi, pokud tedy zrovna nejsou architektky nebo tak něco, a řekl jsem si, že tam jednou zajdu a situaci propátrám, ale pak přišly nečekaný události a já na to zapomněl. I když i architektky klidně můžou bydlet Na Zbořeništi, taky účetní můžou bydlet Na Zbořeništi, nebo my dva s Džimem, jo, zajdu tam a dopídím se pravdy.

Ležel jsem na zádech, kouřil a povídám: „Ve špitále jsem nikdy nebyl, ale zato jsem byl v autobuse a tam jsem zažil divný věci! “ – „No, já jednou jel z Prahy a vedle seděli nějaký mladý manželé s dvouma klukama, kluci furt mleli Jede Toyota, veze kojota, Jede Mitsubischi, veze štyry myši, moc pěkně si s nima ta maminka povídala, a já přes uličku: Mladá paní… Jede Suzuki, veze nanuky! A vona se na mě mile usmála, že nanuka by si dala v tom vedru, ale o to teď nejde… Fotr furt mlčel, ale když už jsme byli na předměstí, najednou vztáhl pravici jak praotec Čech na Řípu a zařval na celej autobus: Hypernova!“ – „Asi učitel, Džime, co myslíš?“ – „Je to možný! A ještě lepší, Mylo, jednou takhle přes uličku ob dvě řady přede mnou seděla Angličanka a ta si zula boty, ale tak strašně jí smrděly nohy, až mi z toho bylo zle!“ – „Asi učitelka, co myslíš?“ – „A nikdo jí neřekl, Lady, strčte si ty nohy do prdele, tady jste v kulturní zemi, buď že neuměli anglicky, nebo že všechen ten smrad šel v tom průvanu na mě, nebo že po revoluci Angláni byli posvátný krávy.“

„Proti tomu bejt poblitej je hotová lázeň, Džime,“ a Džim, jestli mě někdo fakt poblil, tak jsem mu vylíčil, jak mě v nočním busu poblil opilec… Seděl jsem uvelebenej na zadním sedadle, a najednou proti mně po madlech ručkuje chlap, a když byl přede mnou, udělal blé a všechno, co měl v tu chvíli u sebe, vyklopil na mě.“ – „Hezký! Taky ses poblil?“ – „Ne, naštěstí jsem měl khaki celťák zazipovanej až ke krku, a víš co, Džime? Vono to bylo čistý pivo, ještě by se dalo čepovat! Ale to nebyl konec, protože jak vystupoval, uklouzl na sněhu a zůstal ležet s nohama pod zadní nápravou a já vyskočil a řval jsem „stát, stát!“ a vytáhl jsem ho… No, řidič by se asi dostal dost pozdě do postele, pokud by tam nebyl poblitej Mylo, jenže on nevěděl, vo co gou, tak prostě počkal a vodfrčel… Chlap ani nepoděkoval a odpotácel se do tmy!“ „Já bych ho tam klidně nechal… Ty seš holt moc velkej humanista!“ „A ty zas moc velkej darwinista!“ – „Jo, nechal bych ho tam vydarwinovat, až by brečel!“ „No, to von by asi brečel, Džime.“

„Ale nejpodivnější věc, Džime, se mi stala v Hradci, autobus tam dvacet minut stojí, tak jsme s kámošem vobložili svý místa, ale když jsme se vrátili, seděla přímo na těch novinách a Dickensovi rodinka – každej rodič na klíně kluka v zimníku a beranici, tak jsem je slušně požádal vo ty naše místa, jenže oni byli jinýho názoru a za rukojmí měli ty svý haranty. A když fakt nezabírali, jako by ani netušili, co jsou místenky a kdo je Dickens, o novinách nemluvě, tak se kámoš naklonil a zašeptal zlověstným hlasem: koukejte se zvednout, než dostanete pěstí do držky i s těma svejma harantama! A pak se mile usmál a povídá, vás se to netýká, madam, vás klidně vezmu na klín. No, já bych ji nevzal! Ty ano? A řidič se vyklonil z tý svý kukaně a řekl, že jim to říkal, ale že si nedali říct…“ „A dali si říct?“ „No, nakonec jo, když kámoš podepřel náš nárok tak silnýma argumentama, ale to ještě není pointa, Džime, protože jak odcházeli a probodávali nás pohledy nenávistnými a plnými lásky k dětem, kámoš si všiml, že po nich zůstal na sedadle pytlík s řízkama, tak ho zvedl a volá, moment, madam, něco jste tu nechali, a vona prej: To už tam bylo!“ A Džim povídá: „Asi učitelé, co myslíš?“

CO MI VYPRÁVĚL POŠTOVNÍ HOLUB. Byly nás tisíce když vypustili z košů zakroužili nad stadion menší a menší pak zmenšovalo město šiky řídly nakonec docela sám nad krajinou vítr a záhy bouřka blesky vichr zanesl mne k lesu kde ukrýval dokud nepřešlo byl vysílený sem tam něco sezobl a plakal steskem po holubníku zrní semenec teplo a bál káněte zlé žere holuby bouře utišila přešel déšť nastalo ráno vzlétl letěl a letěl rodný holubník nikde neznámé město pode mnou rozevřelo a zvětšovalo slétl na zábradlí jakéhosi balkonu už nemohl dál křídla bolela z bouře dlouhého letu jenž vzdálil od domova tušil pachy jiné i záchvěvy v hrdélku pak někdo otevřel dveře a chystal vzlétnout popošel po zábradlí až dozadu aby nechmátl a nesevřel hrdélko leč někdo zavřel a vrátil a sypal na podlahu balkonu a misku s vodou když zavřel slétl na podlahu balkonu úzký jak vzlétnu odtud a brzy bříško plné zrní a vody a přišlo šero tma schoulil u dobrotivce na balkonu až v koutku dva na mne zírali skrze sklo když zmizeli já usnul spánkem spravedlivých holub je spravedlivý nikdy nehřešil neublížil stoupá k nebesům bůh anděl vznáší nad stadion a město mizí s ním zástup otroků cvičiště vichr a tma pln úzkosti holub letí a letí letí vstříc novému domovu bez holubníku ve dne létá a pídí po staré vlasti kde je a vysílen vrací k nejistému osudu na balkoně tam dům holubí

Dal bych si fotbálek, Džime. Ale copak, na to Džim, fotbálek není na hovno? No, je, na to já, ale trochu míň než ostatní věci! – Že bysme si dali jednodotek? – Na jednodotek potřebuješ úzkej prostor! – No, tak si to rozdáme v mezipatře! – To bysme za chvíli byli v přízemí. – Hele, když tě zaženu dolů, mám góla navíc, a když ty mně nahoru, tak dva! – A můžu postavit Emila do útoku? – A Hustýho Toma do brány? – Pojďme hrát normální fotbal! – A ty zas budeš stát v brance a vyčkávat a chytat rukama! – No, tak vyznačíme zónu, kam už bránící hráč nesmí! – A není to česká házená? – Jenže, kde máme tenisák? Ty vole, dyť von je píchlej, jak nám vlítl do hlohu! – Tak ho něčím vycpeme. – No, to by šlo, Džime, pokuď máme izolepu, abysme ho zalepili. – Ale není lepení na hovno? – Víš co, Džime, já už nebudu řikat, že všechno je na hovno, a seru na kovid a beru škváru na dvorku, a když umřu, má duše se vznese k nebesům radostně jako holubice, vždyť to dělám pro lidstvo, a když neumřu, tak to bude takovej jako bonus, co říkáš? Boží voucher na lázeňský pobyt na týdle zplichtěný, zavirovaný a posraný planetě! – Zplichtili jsme si ji sami, Mylo! – Ale já vím, přece! – Jsi moudrý muž, Mylo! – Až na to ypsilon, co? – Ale natvrdlí jsme centrálně všichni, kamaráde! – Už asi jo, když v televizi říkají „oběmi nohami“ a „na špičkách obou botou“! – A to je špatně? – A jednou řekli, že připuštění manželek na hotel je krok správným směrem! – No, a nebyl? Co kdyby se fotbalisti přestali množit? – Nojo, Džime, ale neměli bysme se radši podívat po tom míčku? – Ten bude v komoře. – Tak tam zajdi! – Teď se mi zrovna nechce. Dej mi pět minut! – A za pět minut se ti bude chtít? – No, to ještě nevím. – Víš co? Já tam skočím sám! – Hele, Mylo, voni tam taky někde budou ty naše pahejly, mohli bysme si zahrát bendyhokej! – Jen jestli najdem ten tenisák! – Von tam někde bude! Vždyť znáš naše heslo: NIC NEVYHAZOVAT! – Mohli bysme si třeba vyrobit puk ze špalíku? – Pukem ze dřeva bych ti teprva zatopil! – Spíš si zatopím já tebou, dřeváku! – No, jestli si myslíš, že mě rozneseš tím svým pahejlem, tak to si nemysli! Ten můj je delší! – Ne, ten delší je můj, hájil jsem se, ale bendyhokej jsme nakonec nehráli, protože jsme s hokejkama v zimě zatopili. Ale dokud mám Džima, mám vlastně všechno, jenom těch cigaret kdyby někdy bylo víc!

Bylo takhle jednou zas pondělí a přede mnou týden nekonečný dřiny, když k nám nastoupila nová učitelka, biologikářka. Když jsem přišel, stála před futrem do sborovny, jako by na někoho čekala, a nakonec se ukázalo, že ten šťastnej jsem byl já. Řekla ahoj, jako kdybysme se znali, a představila se. Petra se mi líbilo, je to jako Petra Janů, ale ještě před Petrou Janů byla Jana Petrů, ale to vím jen díky jedný starý desce v antiku. Nahodila řeč, že tu jako není nová, protože tady už dřív učila, jenže pak odešla na jinou školu. No, a teď byla už nějaký čas bez práce, což se jí dvakrát nelíbilo, protože podpora, prachy a tak, ženská má náročnější provoz než takový Džim nebo já, už jenom ten mejkap, zkrátka, abych to zkrátil, vrátila se do svý starý školy. A řekla mi, že mluvila s „Jiřinou“, to jako s ředitelkou, ony si tykaly, i když to prý mezi nima bývalo všelijaký. Taky proto tenkrát odešla. A šeptala mi do ramene, že Jiřka vedla divný řeči, Petra z toho má dojem, jako kdyby měla o mne zájem – o vás jako o chlapa, rozumíte! A ředitelka se Petry bez obalu zeptala, jak bych se jí zamlouval jako zástupce. Řiká mi to jen proto, aby mě varovala, že Jiřka dokáže být pěkná potvora, je rozvedená a k tomu pěkně mstivá. Tak jsem tý Petře řekl, že to se mnou rozhodně bude mít těžký, rozvedená nerozvedená, já nemám rád prsatý ženský, vony si o sobě myslejí, jaký jsou krasavice, a nejsou spokojený, dokud se chlap nepodívá, což je, jak uznáte, dost ponižující, protože vy se prostě musíte podívat, poněvadž to je nepřehlédnutelný jako hrb na zádech. Ale včas jsem se zarazil a neřekl nic. Pak mi o velké přestávce u cigárka řekla – chodili jsme kouřit za školu – že kdybych jako chtěl, můžem zajít na kafe a probrat poměry na škole. Tak já neváhal a řekl, jó, na kafe, jak by ne, tam si všechno povíme, protože už zvonilo. Ona se mi líbila, byla taková maličká a štíhlá a prsa měla jako sýkorka, ale pořád jsem si myslel, že jí nejde o mě, ale jen o tu „Jiřku“, nebo kdo ví, o co, protože já se ve sborovnách nikdy moc nevyznal. A tak jsem to hned všechno pustil z hlavy a už jsem nemyslel na Petru ani na ředitelku, jenže po vyučování, který mě totálně vyšťavilo, jak si umíte představit (nebo neumíte, ale každý, kdo mne zná, umí), na mě čekala před školou, myslím Petru (ředitelku né), a já ji jen tak z hecu vzal za ruku, aby ředitelka měla vzteka, protože jsem věděl, že čumí skrz záclonu, což se pak i potvrdilo, protože Petře vyčetla, že neucukla. A už jsem se tý ruky nepustil a táhli jsme to spolu! A ředitelku popadl amok, jakej popadá rozvedený nadržený ředitelky, nechala si předvolat Petru na koberec a hulákala na ni jak pominutá, až to bylo slyšet na chodbě, ale nakonec vykydla ze školy mne, což byla děsná klika a vlastně to bylo vo fous, protože si mě pořád mohla nechat jako „zástupce“! Což by byl děs už od pohledu, protože zástupce má dveře hned vedle ředitelny. Ani představovat si to nechci. Jenže já nikdy nikoho nezastupoval a zastupovat nebudu, maximálně tak sám sebe. A kdyby mě nevyhodila, musel bych odejít sám a přišel bych o podporu. Petra bydlela v nájmu, byl to jeden pokojík s kuchyňským koutem na předměstí, ale předsíň a vlastní záchod se sprchovým koutem, luxus, jen to bylo opačným směrem od školy než moje a Džimovo hnízdo, lednička se tam sotva vešla, a tam já u ní přespával, ne pravidelně, ale spíš sem tam. O Nataše jsem jí řekl, že patří k Džimovi. Petra u nás byla všehovšudy jednou a víc už přijít nechtěla, tak jsem Džima ukecal, aby to vzal na sebe. Tak se na mě uprostřed pandemie štěstí usmálo a tlemilo se pak na celou hubu a já viděl, že nejsem boží vyhnanec, že kolem mne naopak lítaj andělíčkové a ovívaj mne peruťkama, a to bylo generální štěstí mýho podzima. Jen jsem musel dávat pozor, abychom nepočali dítě, což se naštěstí nestalo, protože jsem jako blázen běhal do drogerky a řval už na prahu, aby mi dali šprcku, až mi prodavačka řekla, pane Charváte, nechtěl byste těch „věciček“ víc? Já bych vám dala na dluh! Takže jsem vlastně prcal na dluh. A pak mě ředitelka konečně vyhodila a dopřála mi podpory od „prcáku“. Petra jí totiž pohrozila, že jestli vyhodí ji, a ne mě, že půjde na školský odbor a všechno jim tam vyslepičí, tak Jiřina uznala, že Petra je lepší učitelka nežli já, no, já taky nejsem žádná „učitelka“, že jo.

O TOM, JAK ROBERT MERLE NEVIDĚL BETLÉMSKOU KAPLI. Džim se znal na vejšce s nějakou Klárou Votavovou. Studovala francouzštinu. Jestli s ní chodil, nevím jistě, ale na kafi už spolu byli a on měl zájem, i když nevím, jak moc to bylo akutní. Ale mockrát jsem od něho slyšel, jó, kdybych si byl vzal Kláru, tak jsem měl nadosmrti vystaráno, ale protože jsem vůl, tak mám nadosmrti jenom starosti! Tak tuhle Kláru, narozenou a bytem v Praze, přidělili Robertu Merlovi jako doprovod, kterej ho spolehlivě dovede k Betlehemský kapli, když přijel do Prahy, by zřel kazatelnu, odkud horlil Mistr Jan. Klára si věřila, jako každý, kdo je narozený a bytem v Praze, takže dorazila před fakultu na poslední chvíli, bez mapy a bez bedekru, jen se svou pamětí a orientací v prostoru, která nebyla tak dobrá, jak si namlouvala, ale chodila přeci běžně „tam vokolo“. Jenže každej, kdo někdy chodil v těch místech, ale nezná je natolik dobře, aby se nemusel rozhlížet a ptát se kolemjdoucích, což se Klára styděla (beztoho to budou turisté), ten ví, že tam člověk může až mysticky bloudit. A právě to se stalo Kláře, narozené a bytem v Praze. Chodili kolem Betléma jako ten pověstnej Pešek, na kterýho nesmí nikdo kouknout, a ten Pešek je bouchal a bouchal, až je úplně ubouchal, úplně zmožení ťapkali jako dva zbloudilí holubi, ale kapli nenašli. A pak už bylo na všechno pozdě a frustrovaný Merle pádil tryskem na letadlo do Paříže, a cestou se otáčel na Kláru a řval: Merde, Scheisemädchen! A Klára plakala, uzavřela se světu a Džim pak už ten případ nedopracoval. Nojo, říkal Džim, byl jsem vůl a měl jsem za ní jít, jenže já, Mylo, nikomu jsem to nikdy neřekl, ty jseš první. Já se za ni styděl! Protože já, cizinec v Praze, ke kapli trefím se zavázanejma očima, když má nějakej kámoš z ČVUT promoce! Jo, Mylo, to jsem měl udělat, až dneska chápu, že to byl falešný stud a drzá povýšenost. On měl Džim tři semestry na Jaderný fakultě a měl na ČVUT kámošů dost.

Ty, Džime, vzpomínáš na ty dvě holky, co jsme potkali před krámem a dělili se s nima o rohlíky a taveňák, jak jsi potom vyprošťoval toho ptáčka v roští, jak si pak vzaly naše adresy, ale svý sekretářky za náma neposlaly? – No, co je s nima? – Že neposlaly ty sekretářky! – A cos čekal? – Myslel jsem, že třeba přijdou ony samy… – A co by si tady s nima dělal? Co bys jim nabídl, třeba? – Rohlíky a taveňák! – Neměli jsme většinou ani rohlik! – Třeba by přinesly svoje, jako na revanš, Džime… – Kdepak na revanš, Mylo, tyhle holky nenosejí rohliky na revanš! Ty choděj, když mají hlad! – Ale mohly přece přijít jen tak pro srandu, abychom se viděli a utužili náhodnou známost? – Jednoduchá odpověď, Mylo: od tý doby neměly hlad! – Ale stejně, Džime, dělili jsme se s nima o to poslední a večer jsme pak neměli než pytlík hrachovky a májku. – To ale voni nevěděly! Myslely si, že máme hojnost. – Víš, co mě napadlo, Džime? Že možná bydlejí na Zbořeništi! – Na Zbořeništi? Proč Na Zbořeništi? – No, že nás tam zavedly, ale pak mátly tělem a šněrovaly to dál. Třeba to, Džime, nejsou žádný architektky, ale účetní nebo tak něco. – Myslíš: Na dveře nápis dám TO MUSÍM ZVLÁDNOUT SÁM? – A co tím jako chceš říct? – No, že takovou blbinu si může vyvěsit na dveře jen účetní při čtvrtletní uzávěrce! – Aha. – Usmyslel jsem si, Džime, že to propátrám, ale teď, když mám Petru, tak je to bezpředmětný. – Ale to vůbec není bezpředmětný, Mylo, naopak! A jestli se ti do toho nechce, já tam zajdu a propátrám to sám. – Ta dlouhá se ti líbila, co? – Spíš ta krátká! – Ta malá? Kravaťačka s ofinou a koňským ksichtem? – Jo, Mylo, vždycky se mi líbily spíš malý holky! Tos nevěděl?

A on mi umřel! Džim mi umřel!! Seděl jsem na posteli a brečel. Petra řekla, víš co? Nakýbluj se ke mně! Chci tě mít u sebe, chci se o tebe starat, chci s tebou mít děti… A Nataša ať táhne, odkud přišla! Jenže to už neví ani ona sama. Tak jsem všechno uvážil, i když mě trochu vyděsily ty děti, protože jak s dětma v tomhletom krcálku? Petra mne očividně brala útokem. Ale co, je přímá a upřímná, jiná by pomaličku polehoučku kladla tenata, až by třeba i otěhotněla, ale Petra řekne rovnou: chci s tebou mít děti! Tak jsem šel na byťák, protože sponzorovat bezdomovkyni jsem nehodlal, už vůbec nemluvě o tom dalším. A na byťáku se mě ptali, zda tam nezůstává nějaká další osoba, tak jsem řekl, že bezdomová Nataša, a voni, že není bezdomová, ale hlášená k přechodnému pobytu, na což jsem zapomněl jako na svou vlastní smrt, a že prý musí přijít sama a odhlásit se. Tak jsem táhl Natašu na bytový odbor, ale nechtěla se dát a byla silnější a skolila mne. Chtěla mi dát válečky, ale když mi hmátla na bicepsy, tak od toho moudře upustila, že by mi prej mohla zlomit ruku. Vstala, ometla si kolena a v návalu hrdosti řekla, víš co, tak jdem! Tak je ten byt teďkon přepsanej na ni. Z čeho chce platit inkaso, vskutku nevím. Ani mne to nezajímá. Ale jak ji šacuju, natáhne si domů nějakýho chlápka, nebo klidně i dva, kdyby jeden nestačil, protože pajšl ona na to rozhodně má. Už jsem si nedělal starosti a „nakýbloval“ se k Petře, ultimatum neultimatum. Byly to tři igelitky krámů, které jsem pak povětšinou povyhazoval, a Bourák Tom, kterej hned po změně bydliště zalezl pod gauč a vylézal jen v noci na krabinky a mlíko. A do toho všeho jsem brečel za Džimem.

KDE JE DŮM HOLUBÍ. Přestali krmit jiný člověk za sklem málokdy vyjde nesype přestal vracet hledám jinde strašná věc hlad sem tam zrnko ale pak římsa slétl vysílený a ruka štědrá otevřená leč zima blíží se krutá to nedám na římse smrt hledám létám otvor jakýs nalezl ne věž ne holubník ale teplo zobu málo ale přežil na jaře vzlétnu omlazený a najdu ten požehnaný balkon zemi zaslíbenou

Seděl jsem na posteli a nevěděl, co v tuhle chvíli udělám, a bylo mi to jedno, protože bez Džima to stejně nemá cenu. Bylo mi jedno, kde jsem, jestli u Petry, u Nataši nebo třeba v Tramtárii u baby Jagy, ale protože Nataša prudila, ať co nejrychlejc vypadnu a včera že bylo pozdě, už jsem to neprotahoval a přeprdelil se s třema igelitkama krámů a kocourem k Petře. Ale PETRA CHARVÁTOVÁ zní pěkně, to musím uznat! Feministky v parlamentu České republiky prosadily, že se ženská může jmenovat jako chlap, jenže „Petra Charvát“ je ohavnost, to hokejový národ Lotyši by nikdy na nic takového nepřistoupil. V Lotyšsku by se Petra jmenovala Charváta. Není to milé? „Charvátova“ i „Charváta“ znamená totéž, jako že patří mně. Zní to žensky a něžně. A „perd“, Džime, je výraz pro „prd“, jenže ne v lotyšštině, nýbrž v indoevropštině, každej vzdělanej lingvista ví, co to je, takhle my jsme, Džime, všichni kol celé zeměkoule spřízněni duchem. A já mám chorvatské předky, proto mám černé vlasy a kůži dosněda, Indoevropan každým coulem. Jo, mluvil jsem s mrtvým Džimem!

Takže mi umřel Džim, a to se nemělo stát! Na celkovou zchátralost těla, říkají, na všeobecnou podvýživu, říkají, jenomže jak to přijde, když pracoval a všeho si dopřál, i šunku a vlašák! Pravda je, že jedl jako vrabčák, zato hodně kouřil. Já bych spíš věřil tomu, že mu haprovaly játra, on dost slopal poslední dobou a v kabinetě měl flašku, ze který živil svůj pedagogický plamen. Představoval jsem si Džima jako obrovský hořák na rum, kterým odplavoval po každé hodině rmut a pedagogický pesimismus, protože jediný pedagogický optimisti na celým světě jsou docenti a doktoři pedagogických věd, který se tím živějí, on měl Džim k svýmu nezvykle velkýmu tělu nezvykle malá játra, a malý se rychlejc prochlastaj než velký, což je logický. Ani srdce neměl Džim nic moc, byl rád, že mu vůbec tluče, jak říkal. On už holt byl takový samotyp. Somatotyp. Jenže co teď se mnou? Petra mě nemůže do nekonečna živit, že bych to zase zkusil na Železničním učilišti? Teda – to byla štace, Džime! Nebudeš mi věřit, ale učil jsem železniční zeměpis, a přitom jsem hovno věděl o železničních uzlech, neřkuli o těch posledních lokálkách 064, co pak už dál nikam nejedou, slepá kolej a fertik, holubi se kolíbou po nástupišti a prd si dělají z lidí, zob, zob, je to divný, Džime, že se ptá na cestu k holubímu domu zrovna chlapík, kterej se tam narodil, protože i kdyby ten dům už byl dávno srovnanej se zemí, musel by to místo najít i poslepu! A slyším Džima, jak řiká, že ta holka odtamtud utekla, jak jen dosáhla zletilosti, protože to nebyl žádnej med, Mylo, všude ty holubí hovna, jen se podívej na náš balkon. Musel jsem se, Džime, na každou hodinu železničního zeměpisu naučit jednu trať, abych to mohl probrat a zkoušet a opravovat učně, jenže pak opravovali oni mě. Tak jsem si do notesu vkládal lístečky s těma tratěma a bylo to v poho, jen mi žádnej ten lístek nesměl vypadnout ve třídě na podlahu. Ale když se mě kluci ptali, jestli v Riu jezdí trolejbusy nebo autobusy, tak jsem si zoufal a řekl, proboha, hoši, mějte slitování, já jsem češtinář! Protože internet tehdy neexistoval. Taky jsem učil němčinu, ale to mi náčelník učiliště kladl hned zkraje na srdce, abych od těch kluků moc nechtěl, páč na seřadišti jsou to pracanti, vrhají čuby směle pod kola rozjetých vagonů, ale do vlaku že přijdou, jen když prolejzají soupravou na druhou stranu. Tak jsem po nich pak nic nechtěl. Přiznávám, že spíš z ohledů k sobě, protože má němčina byla chatrná.

Ale tohle musím dát k dobrýmu, Džime! Na železničním učilišti byl vychovatel, nějakej Kšanda, což byl fakt případ! On trpěl utkvělou představou, že má největší přirození v celým okrese, a taky ho chtěl každýmu hned ukazovat, ani ožralej bejt nemusel. Jednou mě bral někam autem a hned začal řeč vo tom svým tralalákovi a že mi ho ukáže, tak jsem mu trhl volantem, aby zajel ke krajnici, a on za mnou volal srolovaným okýnkem, že „takovýho knoblocha jsem ještě neviděl“! Stará Emilka, vychovatelka, co už přesluhovala, mu říkala, hele, Mirku, pověš si ho na kšandu, abys neměl kýlu, jenže takový poznámky jen posilovaly pýchu vychovatele Kšandy, co se jako páv honosil svým vocasem. Ale pak ho přeci jen vyhodili, Džime, protože se mu asi přetrhla ta kšanda na ocas a vlezl k holkám do sprch a začal se svlíkat, učnice ječely a běžely nahatý po chodbě, a Kšanda i s kšandou na toho svýho „knoblocha“ na Odborném učilišti železničním skončil. Já tu někdy žvaním jako debil, a přitom mám smutek! Snad tím nikoho neobtěžuju. Co ty na to, Džime? A na to učiliště jsem ani nešel se zeptat, protože mne to tam „vskutku netáhlo“ –

Jo, když jsem byl ještě kluk, to bylo bago! Naši teda nebyli žádný citlivky, ale táta měl akvárium s rybičkama, samý obyčejný druhy, paví očka a tak, a já na ně vydržel koukat celý hodiny. Bylo to lepší jak televize, však víte, co se tehda dávalo. A já těm rybkám vyprávěl příběhy o rybách! Třeba o zlatý rybce, taky o stříbrný a modrý nebo já nevím jaký. Vyprávěl jsem různý příběhy o předcích těch rybek a čile jsem vytvářel rybí mytologii a rybky rejdily sem tam a ďobaly do žrádla a oždibovaly rostlinky, co rostly v tý jejich průzračný vodě. Ty storky bych dneska stěží dal dohromady, ale pamatuju si, že modrá rybka dostala svou barvu od sluníčka, protože se vyhřívala nízko pod hladinou a sluníčko bavilo, že vidí na ty její rybí rejdy a řeklo, budeš modrá, aby tě nebylo tolika vidět. A na tu modrou jí dala stříbrný ploutvičky, jako že hladina hází pablesky. Nebyl jsem já roztomilý dítě? Jinak jsem nebyl žádnej génius, ve škole stěží průměr, a když jsem vycházel ze základky, sotva to vydalo na střední školu. Taky proto jsem se učil radši jazyky, a ne matematiku a chemii, i když na jazyky jsem taky neměl žádný zvláštní nadání. Z chemie jsem měl na střední dvojku, ale jen o pololetí v prváku, a to byla celkem náhoda. Džim byl v tomhle pravej opak. Jazykovej cit neměl, ale chemický vzorečky mu šly samy, úplně mu to skákalo do hlavy a z hlavy pak ven, třeba kyselina máselná a takovýhle ty vychytávky, nebo 2-2-dimethyl-pentan nebo aketon, protože aceton patří mezi ketony, tolik jsem si já, chemickej čtyřkař, taky ještě pamatoval. Čtyřka znamená „dostatečně“ (to jako že to pro život stačí), a já si jí jak se patří vážil, protože mě opakovaně protáhla do vyššího ročníku. Ale Džim, to byl úplně jinej levl, Džim tohle všechno zvládal jako malou násobilku a mě to fascinovalo, i když jsem prd věděl, jak ta věc vypadá, a pokud jsem i znal vzoreček, nějaký to H₂O či nanejvejš H₂SO₄, nebo když mi ho Džim napsal a nakreslil, nechápal jsem ani náhodou, odkud se berou vlastnosti tý látky. A Džim řekl, ty se nesmíš ptát, Mylo, odkud se bere ta vlastnost, ale pamatuj si, že vzniká právě z téhle kombinace atomů! Protože dokaď se ty atomy nesčuchnou, tak ta vlastnost neexistuje, a nikdy by ani nebyla, kdyby se ty atomy nebyly sčuchly! To máš to samý, jako když se sčuchnou dva lidi! Což se mi bohatě potvrdilo, protože Džim i Petra byli přesně tyhle správný atomy do mý molekuly. Jenže jeden atom byl teď z ní vyrvanej. Co z toho vznikne, nemám tušení. Jestli se mnou Petra vymete, nemám kam jít. Blížil se večer a Demis Russos zpíval v rádiu Goodbye, my love, goodbye, a mně tekly slzy a teprve teď mi došlo v celý hrůze, co Džimovi vadilo na gottovkách, protože takhle, jako v těch jeho písničkách, to v životě nefunguje. Člověk se pro lásku i kastruje. A teď jsou mrtví oba, opereťák Gott i džezmen Džim, jenomže z těch dvou byl Džim ten lepší. A to myslím vážně a doslova, když říkám, že Džim byl moudrej muž!

Džim se snažil přijít na kloub tomu, jakejma chemickýma reakcema mohla ta moje rybka přijít k těm svým barvám, a říkal, víš, Mylo, v tý vodě musel být nějakej pigment, kterýho ta ryba jako využila a nasákla se tím, jinak by nemohla bejt modrá, a kdyby nebyla modrá, tak by nepřežila tak blízko u hladiny. Přirozený výběr, víš? Což sluníčko vědělo, to o tom pigmentu, takže klidně mohlo říct, buď modrá, rybko, protože o barvách rozhoduje slunce. Mně se to líbilo, ale pak jsem na to zapomněl a teď se rozvzpomínám, když už ten můj Džim holt jednou umřel. Díky, Džime, za tyhle chemický sny! Už si nepamatuju, kolik protonů a elektronů má vodík a kolik kyslík, jen to, že když jich je o jeden víc nebo míň, už to není vodík a kyslík a nevznikne z toho voda. Moje sny byly vždycky literární! A jeden takovej literární sen se mi vyplnil a Petra o mě stála a odvedla si mě od smradlavý Nataši a starala se o mě a zahrnovala mě péčí a sexem. No, není to hezký? Není to splněnej sen? Je literární, ale tak trochu i chemickej, vždyť – ať se to básníkům líbí, nebo ne – jedeme na hormony! Abych pravdu řekl, nepamatuju se, že by se mi kdy v noci něco podobnýho doopravdy zdálo, tady vidíte, že skutečnost někdy dokáže dát trumfa i těm nejdivočejším snům a pořádně je vzít přes jazylku! Kdyby nás dva Džim viděl, jistě by se mu hned líp vedlo v tom jeho chemickým nebi! A že se starám o Bouráka Toma, jenom ten Emil mi dělá starosti. Nataša ho jistě krmit nebude. Už ho taky neuvidím, a nezbývá mi než doufat, že nezahynul, i když se nikdy nedozvím, jak to s ním doopravdy bylo. Nebo je. Nebo bude.

Abych se vrátil k tomu mýmu dětství, když už jsem to jednou nakousl, já byl, Džime, spokojenej kluk, i když naši byli celkem nemluvové, ale na druhou stranu mě zas nemlátili, což jiný kluky doma mlátili, fotři mlátili svý kluky šňůrama od žehliček a kluci pak chodili po třídě a sekali patky, kdo dostal doma větší nakládačku a hráli si na hrdiny. Jenže já věděl, že brečeli. Měli na sobě modřiny a fialovo žlutý šlincy a podlitiny po zádech, jak je táta bral hlava nehlava po zádech šňůrou od žehličky. Tak týhle zkušenosti jsem zůstal ušetřenej, s našima holt byla pohoda, protože vono vést hovor s rozzuřeným fotrem není žádná slast, jak jistě každý soudný člověk uzná –

Džim nebyl na ultrazvuku nejmíň od začátku pandemie, takže se mu z písku dělaly kamínky a z kamínků šutry jak do praku. Tak si myslím, že ten ledvinovej prak v jeho jediný ledvině spolu s těma malýma játrama a srdcem na heslo bylo to, co ve finále odplavilo Džima na nekonečnou hladinu oceánu, jemuž odnepaměti jest jméno NIC. A já zůstal s černou flaškou od Perwollu, jediným, co po něm zbylo, když nepočítám kocoura pod gaučem, na břehu toho oceánu a slzy mi tekly. Připadal jsem si jako ten koráb stokrát potopený v bouři, jak se řiká v jedný gottovce, ale slyším Džima, jak říká, to je pitomost, Mylo, každej koráb se potopí jen jednou! A já se na chviličku usmál, jak mi před očima přeběhly ty krásný časy s Džimem. Jo, Džime, je dvacet čtyři nula pět! Už víš, jaký to je, stoupat jak dým, jak zpívá Pavel Bobek, ale ty stoupáš výš nežli ptáci, protože molekuly z tvého těla nedostihne orel ani žádný jiný pták, mizí ve stratosféře a tvoří perleťová oblaka a sviští rychlostí mnoha set kilometrů za hodinu kolem zeměkoule, kdepak orel, kam se orel hrabe na Džima! Seděl jsem na rantlu postele a bál se lehnout, protože by se mi mohlo zdát o Džimovi, Petra už přestala říkat, pojď si lehnout, pod postelí ležel Bourák Tom a použitá šprcka, a já bych byl šťastnej v tom svým snu o Džimovi, jenže pak bych otevřel oči a plakal. Tak tomu se říká: Probudit se ze sna! Tak radši zůstanu sedět a uvidíme, co se stane, třeba usnu vsedě a sesunu se na podlahu a probudím se pod postelí? A spartakiáda je krásná! Otroci tančí. Holubi se vznesou. Seděl jsem na rantlu postele, slzy mi tekly z vobou vočí a šeptal jsem si tichounkým hlasem, vysokým jako obloha: Ach, Džime, ach, Džime, tohle se nemělo stát!