O autorovi

Milan Exner se narodil 9. září v severočeském Liberci, kde žije dodnes. S prostředím rodného města je tematicky svázána většina jeho prozaických prací, příznačné lokální motivy však najdeme i v jeho básních. K liberečanství se hrdě hlásí a rád o sobě říká, že je až dosud jediný český autor Liberce. Do literatury vstoupil knihou tří novel Struktura štěstí (Severočeské nakladatelství, 1987), na kterou volně navazuje druhá trojice novel A přece zázrak chtít (tamtéž, 1989) a opožděně vydaná románová novela z doby těsně předlistopadové Oblast stínu (Petrov, 2005).

Všechny tyto knihy, jejichž dějištěm je Liberec a pojaté jako volný triptych, uplatňují princip jazykové miméze, tj. zpodobení postav různého věku, pohlaví a sociálního postavení pomocí jejich mluvního projevu. S autorovým rodištěm je svázán i generační román Svatoušek (Petrov, 2002), tematicky nesený svárem mezi členy rodiny vlivem sektářsky pojatého náboženství v době těsně polistopadové, formálně pak charakterizovaný příklonem ke klasické narativní próze. Další kniha Zoufalství (Bor, 2006), bilanční román o přestárlých pro mladé, jak autor svému textu říká, představuje příklon k imaginativní próze, dovršený v novele Lakuna (Bor, 2007), která je prvním krokem v řadě tzv. „divadelních novel“ a je nesena hamletovským motivem a interpretací Shakespearova textu. Druhá novela v této řadě, Rádlův synovec (Bor, 2010), charakterizovaná metodou zobrazení jako kritický realismus a svým obsahem jako text o povodni, požáru a jednom akademickém podvodu, spojuje motiv Corneillova klasicismu s tématem poněkud upadlých mravů současné demokratické společnosti.

Třetí divadelní novela s názvem Faust letí do Nového světa (Bor, 2011), fiktivní reality-show s televizními přenosy z divadelních zkoušek, dochází k závěru podobnému názoru českého filosofa Masaryka, že totiž Faust je nehumanistickým textem. Další dvě divadelní novely jsou rozpracovány. Dříve než prózu psal autor verše. Výbor z jeho nezveřejněných lyrických sbírek ze sedmdesátých let přineslo Okresní kulturní středisko v Liberci (Ve slově hlína, 1990). Souběžně s drobnou lyrikou začínal psát rozměrnější básně elegického ladění. V letech 1976-1982 vznikly cykly Králův most, Elegie o těch kteří, Ďábel podle Darwina a poémy Noc majestátu a Otec morem nakažených v Kutné hoře; všechny vyšly souborně pod názvem Poesie Z (Torst, 1998).

Koncem devadesátých let se Milan Exner obrací k lyrice písňového typu, naznačené už v tvorbě sedmdesátých let. Z tohoto období pocházejí sbírky ArteMiss (Kalendář Liberecka, 2002), Kantova růže (Petrov, 2003), Hoch s myší (Nakladatelství Lubora Kasala, 2006) a Onona (Bor, 2008). Připravena k vydání je sbírka Macabrogne. Autor je habilitovaný estetik. Jeho profilovými pracemi jsou dvě monografie: Aktanty a nevědomí; Pokus o přiblížení teorie archetypu a strukturální sémantiky; Na příkladu Goethova Fausta (Technická univerzita Liberec, 2002) a rozsáhlá studie Struktura symbolična; Na příkladu románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi; Příspěvek k evoluční estetice (Bor, 2009). Na tuto práci navazuje další studie, interpretující kompletní dílo ruského autora hlubinnou metodou, Afekt, sen a skutečnost v díle F. M. Dostojevského; Fikce a osobnost, která je připravena k vydání.